Kolaps zvířecích a lidských populací – několik příkladů

Následující příklady naznačují, že populace žijící v uzavřeném prostředí, v němž se vyskytuje dočasný dostatek zdrojů, je potlačena nebo odstraněna predace a přechodně stabilní jsou i klimatické podmínky, zažívají explozivní růst exponenciálního charakteru, který je následován obdobně dramatickým populačním kolapsem.

Ostrov svatého Matouše

Ostrov svatého Matouše se nachází v Beringově moři nedaleko Aljašky a má rozlohu 375 km2.
Na ostrov bylo v roce 1944 přivezeno Pobřežní stráží USA 29 sobů. Jejich populace zde měla sloužit jako nouzová zásoba potravy. Sobi se tak ocitli v prostředí bez dravců, s výjimkou omezeného odstřelu lidmi, a otevřených pastvin limitovaných jen rozlohou ostrova. Migrační chování sobů, které normálně umožňuje obnovu pastvin, zde mělo v rostoucí populací menší a menší a posléze nakonec nulovou účinnost. Prudký růst populace nebyl redukován ani zvýšenou mortalitou během zimy, kvůli zpočátku hojným zásobám lišejníku. S ohledem na limity udržitelnosti spotřeby potravy tak bylo dosaženo v tomto ohledu nadměrné úrovně populace v řádu pouhých let.

reindeer-photo-5

Graf sobí populace na ostrově sv. Matouše v letech 1944 – 1964 a poloha ostrova sv. Matouše v Beringově moři

Exponenciální růst populace dosáhl 6000 jedinců v létě 1963, aby se následně zhroutil na pouhých 42 členů další reprodukce neschopné populace během zimy 1963 – 1964. Vymření sobů na ostrově tak bylo zapříčiněno následující kombinací faktorů: 1. Nadměrné spásání lišejníků, jako hlavního zdroje zimní pastvy; 2. Přemnožená populace během zimy soupeřící o velmi omezený přístup k pastvě; 3. Relativně oslabený organismus sobů před zimou, jako důsledek soupeření o potravu v létě 1963; 4. Extrémní zima 1964, zejména hluboký sníh omezující přístup i k tak nedostatkové potravě.
Vzorec kolapsu sobí populace na ostrově svatého Matouše byl pozorován i v dalších obdobných situacích a je pravděpodobně výsledkem omezeného rozvoje ekosystému a s tím spojených nedostatků v regulaci nově vysazené populace. Zásoby potravy v interakci s klimatickými faktory tak byly hlavní příčinou zhroucení populace na ostrově.

Ostrov svatého Pavla

O něco méně drastický, ale ve svém výsledku obdobný byl i vývoj sobí populace na ostrově svatého Pavla v téže oblasti. Na podzim 1911 bylo vládou USA na ostrově vysazeno 25 sobů (4 samci a 21 samic). Populace stabilně rostla až do počátku 30. let 20. století, kdy proběhla pokročilá fáze exponenciálního růstu. V roce 1938 dosáhla sobí populace vrcholu na úrovni kolem 2000 kusů, aby se během následujících 12 let zhroutila na pouhých 8 jedinců.

scheffer-reindeer-graph-copy

Graf sobí populace na ostrově sv. Pavla v letech 1910 – 1950

I zde bylo hlavním důsledkem kolapsu výrazné překročení nosné kapacity prostředí, spojené s nepříznivými klimatickými podmínkami v období přelomu 30. a 40. let.

Skeptik by mohl namítnout, že lidé nejsou sobi. To je bezpochyby pravda, ale následující dva příklady kolapsu lidských populací naznačují shodnou dynamiku.

Velikonoční ostrov

Podobně ponurý souběh událostí se odehrál i na jednom z nejodlehlejších obydlených míst na planetě. Velikonoční ostrov je vulkanického původu, leží v Tichém oceánu asi 3500 km od pobřeží Chile (Jižní Amerika), má rozlohu 163.6 km2 a nejbližší lidské osídlení je na Pitcairnově ostrově 2075 km daleko.
Zdá se, že polynéští průzkumníci objevili a osídlili ostrov před 1400 – 1600 lety. Zrodila se tak jedna z nejživějších a nejvzdělanějších kultur regionu, jejíž kulturní úspěch se měl stát jednou z příčin jejího pádu.
Ostrov měl kvůli své odlehlosti jen pár původních druhů rostlin (30 druhů) a zvířat (žádní savci, pár druhů hmyzu a 2 typy malých plazů). Moře kolem ostrova také neoplývalo velkým množstvím ryb. Lidská kolonizace tuto situaci nijak podstatně nezlepšila, když na ostrov přinesla pouze slepice a krysy a z plodin prakticky jen brambory. Jedinou výhodou tak bylo, že pěstování brambor bylo časově nenáročné a ostrované měli díky tomu čas na řadu dalších činností. Těmi byly především složité rituály a stavba monumentů. Hlavními středisky ceremoniálních aktivit byly ahu. Těchto kamenných plošin bylo na ostrově vybudováno více než 300 a to hlavně poblíž pobřeží. Asi na 125 místech pak byly vedle ahu přítomny i sochy moai. Ty byly tesány za pomocí nástrojů z obsidiánu v lomu Rano Raraku. Zásadním problémem byla doprava soch na rituální místa a zvolené řešení se stalo klíčem k následnému osudu celé společnosti. V nepřítomnosti tažných zvířat se museli ostrované spoléhat na vlastní síly v kombinaci s použitím dřevěných saní a kmenů stromů jako válců.
Přesný počet původních osadníků není znám, ale odhaduje se kolem 20 – 30. Populace zpočátku rostla vzhledem k počátečnímu nízkému počtu relativně pomalu, aby asi před 900 lety přešla do pokročilé fáze exponenciálního růstu, s vrcholem kolem 10000 obyvatel v 17. století. S absolutním počtem ostrovanů rostl i počet klanů a s tím i jejich vzájemné soupeření. S vrcholem populační křivky stálo na ostrově několik stovek ahu a soch moai. Z celkového počtu 887 soch jich víc než polovina byla ponechána nedokončená kolem lomu Rano Raraku.
Když na ostrov poprvé dorazili v 18. století Evropané, nalezli ho zcela bez stromů, kromě pár izolovaných vzorků na dně vyhaslého kráteru vulkánu Rano Kao. Analýza druhů pylu nicméně ukázala, že v době původního osídlení byl Velikonoční ostrov pokryt hustou vegetací, včetně rozlehlých lesů. Jak populace pomalu stoupala, ustoupily stromy polím. Káceny byly nejen kvůli palivu, ale i jako stavební materiál pro obydlí, výrobu kánoí a řadu každodenních užitkových předmětů. Největší nároky však na lesní porost ostrova kladla přeprava velkého počtu mnohatunových soch na ceremoniální místa po celém ostrově. V důsledku toho se ostrov ocitl kolem roku 1600 prakticky zcela bez stromů a množství nedokončených soch zůstalo ležet opuštěno v lomu.
Odlesnění ostrova nebylo umíráčkem jen pro rozvinutý sociální a ceremoniální život, ale mělo drastické dopady na populaci obecně. Nedostatek dřeva přinutil obyvatelstvo opustit domy a žít v jednoduchých chýších z rákosí, kamenných přístřešcích zapuštěných do svahů nebo v jeskyních. K rybaření bylo nutné používat jednoduché loďky z rákosí a delší plavby tak byly vyloučeny.
Vykácení stromů prohloubilo erozi a zhoršilo kvalitu půdy, již tak trpící nedostatkem živin v důsledku chybějících hnojiv. Výnosy poklesly. Jediným zdrojem potravy, kterého se tyto problémy přímo netýkaly, byly slepice. Jak vzácný se tento zdroj postupně stával, ukazuje přítomnost kamenných kurníků s obrannými prvky. Postupně se ukázalo jako nemožné udržovat populaci na maximální výši kolem 10000 jedinců a tyto počty začaly v důsledku klesající dostupnosti potravy prudce klesat.

punctuation-easter-isle-diag-10

Populace Velikonočního ostrova v letech 500 – 2000

Po roce 1600 postupoval úpadek společnosti na Velikonočním ostrově zřetelněji a zřetelněji. Beze stromů a tím i bez kánoí se stali ostrované faktickými vězni ekologických podmínek, které vytvořili. Nezanedbatelný byl také kulturní dopad odlesnění. Neschopnost vztyčit další sochy měla nepochybně dopady na funkčnost víry v sociální řád a náboženství obecně. Toto vše dohromady podrývalo samy základy společenského uspořádání a fungování. Množící se střety o tenčící se zdroje vedly ke stavu prakticky permanentní války. Otroctví se stalo běžným a s klesající dostupností bílkovin, se někteří obrátili ke kanibalismu.
Jedním z hlavních cílů bojů bylo zničení ahu nepřátelských klanů. Několik se jich dochovalo v podobě pohřebišť, ale většina byla opuštěna. Moai – příliš masivní, než aby byly zničeny, byly strženy. První Evropané tak po svém příjezdu v 18. století našli jen pár stojících soch, přičemž během 30. let 19. století již nestála žádná. Když se ptali ostrovanů, jak byly sochy dopravovány z lomu, nedokázali si tito už vzpomenout a dokázali jen říct, že obrovské sochy „chodily“ po ostrově. Evropané konfrontováni s krajinou bez jediného stromu také nedokázali přijít s logickým vysvětlením a sochy na Velikonočním ostrově se staly nadlouho tajemstvím.
Pravděpodobnosti navzdory dokázali ostrované během několika století vybudovat jednu z nejpokročilejších společností svého typu na světě. Po tisíc let vedli způsob života v souladu se složitými společenskými a náboženskými normami, který jim umožnil nejen přežít, ale i vzkvétat. V mnoha ohledech to byl triumf lidské vynalézavosti nad nepříznivým prostředím. Nakonec však jejich rostoucí populace a jejich neméně rostoucí kulturní ambice stály za jejich pádem, když se ukázaly jako neslučitelné s omezenými zdroji a schopnostmi regenerace prostředí.
S překročením nosné kapacity a z toho plynoucí devastace životního prostředí společnost velmi rychle zkolabovala na hluboce primitivní úroveň.
Obyvatelé Velikonočního ostrova byli téměř zcela izolováni od okolního světa a museli si být jistě vědomi, že jejich existence závisí na omezených zdrojích malého ostrova, který má natolik nevelkou rozlohu, že ho lze v zásadě přejít za jediný den. Bezpochyby tak viděli doslova před jejich očima mizející lesy. Přesto nebyli schopni nalézt systém, který by jim umožnil najít rovnováhu s jejich prostředím. Životně důležité zdroje byly místo toho spotřebovávány až do naprostého vyčerpání. Ve stejné době, kdy již musely být limity klíčových zdrojů naprosto patrné, se naopak stupňovalo soupeření mezi klany o dřevo s tím, jak byly tesány a přepravovány další a další sochy v sebedestruktivní soutěži o prestiž a postavení. Samotný fakt velkého počtu soch opuštěných v lomu a jeho blízkém okolí ukazuje, že realita situace, v níž zbývalo již jen velmi omezené množství stromů, vůbec nebyla brána v úvahu.
Ze zpětného pohledu se osud obyvatel Velikonočního ostrova zdá být rozhodnut od chvíle, kdy poprvé vstoupili na jeho půdu. Bez možnosti přístupu k novým zdrojům potravy a možnosti úniku se jejich malý ráj stal postupně vězením a nakonec peklem.

Současné lidstvo čelí strukturálně nepochybně komplexnější, ale jinak obdobné situaci. Aby nebylo možné tento případ brát jako pouhou výjimku, uveďme ještě jeden příklad.

Malta

Archeologické vykopávky na tomto středomořském ostrově naznačují, že se zde před 4000 lety odehrála znepokojivě podobná posloupnost událostí jako na Velikonočním ostrově. Mezi faktory, které se zdají být shodné pro obě kultury a které je vedly k obdobné trajektorii od hojnosti a prosperity ke katastrofě patřila především počáteční plodnost a izolovanost ostrova, energie a důvtip kolonizátorů a v závěrečné fázi pak i chorobný mysticismus.
Malta je dnes skalnatým a neúrodným ostrovem s omezenou vegetací a zásobami vody. Geologické důkazy ovšem naznačují, že před 6000 – 7000 lety, kdy byl ostrov poprvé osídlen, vypadala krajina Malty jinak. Dostatek dřeva, vody i úrodné půdy umožnil osadníkům, jejich rodící se kultuře a rostoucí populaci, prosperovat. Alespoň zpočátku. Před zhruba 4000 lety se zdroje ostrova vyčerpaly. Jakmile byly lesy vykáceny, dostavila se eroze, poklesly srážky a kdysi bohaté sklizně sotva stačily na přežívání. Co přesně se s obyvateli stalo, nevíme dodnes, ale ostrov byl poté opuštěný až do příchodu lidí doby bronzové.
Stejně jako na Velikonočním ostrově, vše co po nich zbylo, jsou monumentální důkazy jejich chorobného mysticismu. Dochovalo se tak množství trosek chrámů uspořádaných do asi 20 skupin, kde každá z nich zahrnuje nejméně 2 nebo 3 rozlehlé kamenné stavby a řadu podzemních pohřebních komor. Podle závěrů britských a maltských archeologů se chrámy datují do pozdní fáze prehistorického osídlení před asi 5000 lety, tedy do doby, kdy začalo postupovat strádání.
V období před 6000 – 5500 lety byly jeskyně, podzemní hrobky, stejně jako pohřební předměty v nich relativně nezdobené a prosté, čímž odpovídaly těm ze Sicílie té doby. Množství vyřezávaných postav zobrazujících obézní ženy však napovídalo, jak moc se již tehdy společnost soustřeďovala na plodnost a růst. Kolem roku 2500 př. n. l. došlo k významné změně a dominovat začal kult mrtvých. Stará pohřební místa původně určená pro malé a nekomplikované rodinné pohřby byla přestavěna pro složité pohřební ceremonie. Na některých pohřebištích byla hlavní komora vyplněna půlkruhem masivních kamenných desek rozestavených kolem velké kamenné mísy, s řadami pohřebních komor vytesaných do kamenných stěn za nimi. Jedno z největších pohřebišť obsahovalo ostatky 6000 – 7000 lidí, zatímco jiné zahrnovalo velkou pohřební jámu, která buď sloužila jako masový hrob nebo odkladiště kostí.
Artefakty z tohoto období opakovaně zobrazují obézní lidi a zvířata a řadu falických symbolů, buď vytesaných do kamene nebo kosti, nebo vymodelovaných z hlíny, což ukazuje posedlost světem živých a jeho úspěšným pokračováním. Podle archeologického týmu bylo na vybudování chrámů, uměleckou tvorbu a rituály vynaloženo obrovské množství času a energie. S tím kontrastuje relativně malá snaha o rozvoj zemědělských postupů a výstavbu obytných a dalších budov ve vesnicích. Posedlost kulty a jejich chrámy byla, zdá se prioritou. Množství velkých chrámů roztroušených na omezeném prostoru ostrova naznačuje, že mezi jejich staviteli patrně panovala značná rivalita.
Konzistence architektury lebek na pohřebních místech ukazuje minimální genetické změny populace během její existence. Příčinou kolapsu tak bylo nejpravděpodobněji přelidnění umožněné kulturním úspěchem ostrovanů. Důvodem, proč obdobný typ kolapsu nepostihl všechny starověké civilizace, byla možnost expanze a emigrace v případě horšících se podmínek prostředí. Pokud Malta a Velikonoční ostrov reprezentují globální civilizaci na Zemi v malém, pak prognóza není pozitivní.

Jakkoliv jsou tyto důkazy nepřímé, jsou dostatečně průkazné, aby měnily náš pohled na kulturu. Lze jen těžko předstírat, že kultura je pouze neocenitelnou studnicí historie, moudrosti a technologie, která se předává z generace na generaci. Kultura také obsahuje omamnou směs mylných představ, zdaleka nejen náboženského charakteru, která se zdá být specificky navržena jako evoluční autodestrukční pojistka. V okamžiku, kdy civilizace hrozí přetížit biologické systémy, aktivuje se magická směs mysticismu, pověr, klamů a sebeklamů, která přichází biosféře na pomoc v podobě ochromení pachatele, takže životní prostředí dostane čas zasáhnout a zasadit ránu z milosti. V tomto smyslu se zdá, že kultura v sobě nese protilátku proti nejnebezpečnější evoluční inovaci – lidské inteligenci.

Prameny a literatura:

The Introduction, Increase and Crash of Reindeer on St. Matthew Island

Scheffer. Victor. B. The Rise and Fall of a Reindeer Herd. The Scientific Monthly, Vol. 73, No. 6 (Dec.,1951). p. 356-362.

Morrison. Reg. The Spirit in the Gene: Humanity´s Proud Illusion and the Laws of Nature. Cornell University Press, 1999. p. 139 – 143.

Morrison. Reg. Evolution´s Gamblers

Ahu – Wikipedie

Moai – Wikipedie

Ponting. Clive. The Lessons of Easter Island

Malone. Caroline et al. The Death Cults of Prehistoric Malta. Scientific American (December 1993).

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s