Brexit, sebeklam a zhroucení horizontu důvěry

What the thinker thinks, the prover proves.

R.A. Wilson: Prometheus Rising

Z průběhu hlasování o vystoupení Velké Británie z Evropské Unie je víceméně zřejmé, že nejen občané hlasující pro Brexit, ale dokonce ani jejich političtí reprezentanti neměli jasnou představu o důsledcích, které tento krok může přinést a to na všech úrovních – od lokální, přes státní, až po globální.

Z průzkumů vyplývá, že běžní občané očekávají od Brexitu především omezení imigrace, zlepšení vlastního sociálně-ekonomického postavení a větší kontrolu v rozhodování o dalším směřování země. Zároveň šlo o vyhranění se proti byrokracii a centralizaci reprezentované Bruselem, potažmo Londýnem.

V okamžiku, kdy položíte otázku, jaké konkrétní kroky by měly být podniknuty a jak Brexit přispěje k jejich řešení, se smysluplné odpovědi již většinou nedočkáte. Je tak evidentní, že většina voličů nehlasovala na základě racionální analýzy situace, ale na základě svých pocitů, frustrací a vzhledem k politickým, ekonomickým a v konečném důsledku i společenským dopadům i sebeklamu.

Lidský sebeklam je fenoménem, kterému psychologové začínají více rozumět až v několika posledních dekádách. Z dosavadních výzkumů je zřejmé, že mu podléhají nejen jednotlivci, ale i větší společenské jednotky od rodiny, přes skupinu, až po celou společnost. Dosavadní závěry ukazují, že lidská dispozice k sebeklamu je takového rozsahu, že potřeba sil, které by tyto tendence na individuální i společenské úrovni vyvažovaly, se jeví vzhledem ke složitosti současné civilizace kritičtější než kdy dříve.

Pro ilustraci uvedu několik příkladů. Téma hluboce pohřbeného rodinného tajemství se v literatuře vyskytuje již od starověku, což poukazuje na univerzalitu této zkušenosti, ať už je to příklad Oidipa nebo relativně nově Williho Lomana ze Smrti obchodního cestujícího. Ibsen nazval tento druh tajemství „životně důležitou lží“ – mýtem, který zakrývá znepokojující realitu.

Přiznat si, že sebeklam je u lidí běžný ještě neznamená chápat proč nebo jak jsou nepříjemné skutečnosti tak účinně pohřbeny. Mezi jeden z hlavních objevů, který přispěl k modernímu porozumění architektury mysli a sebeklamu jsou důkazy, že podvědomí hraje zásadní roli v duševním životě. Jedním z nejprůkaznějších je fenomén tzv. „podvědomého čtení“, při němž osoba podvědomě registruje význam slov, které jsou jí prezentovány, takovým způsobem, že si vědomě vůbec neuvědomuje, že je viděla.

V mozku se nachází specifický mechanismus spojený s potlačením znepokojivých nebo jinak problematických informací, který probíhá při přenosu informace z jedné mozkové hemisféry do druhé. Sebeklam tak slouží lidem jako psychologická základna pro sebevědomí a naději. Mysl tak prostřednictvím podvědomých procesů dokáže popřít řadu faktů, kterým by se raději vyhnula, aniž by si to daná osoba uvědomovala.

Podobně jako jednotlivci trpí sebeklamem i různé typy lidských skupin. Členství s sebou většinou nese i sdílení implicitních pravidel, v jejichž rámci skupina filtruje informace, které do ní přicházejí, ať už ve smyslu upírání pozornosti určitým preferovaným směrem nebo naopak popíráním „nehodících se“ faktů. Mezi takové typy sebeklamu patří i „groupthink“ – „skupinové myšlení“, respektive stupidita. Při groupthinku členové skupiny ignorují informace, které by mohly narušit pohodlnou jednotu skupinového názoru. Loajalita ke skupině vyžaduje, aby nikdo nepokládal nepříjemné otázky nebo dokonce napadal akceptované, ale slabé a nekritické argumenty tvrdými a kritickými fakty.

Typickým příkladem katastrofálních důsledků groupthinku je pokus o svržení Fidela Castra vyloděním invazní armády v Zátoce sviní, kdy se nikdo z přítomných Kennedyho poradců neodvážil porušit skupinovou jednotu a vyjádřit pochybnosti, které by pravděpodobně vedly k odvolání celé akce. Ignorován byl i tak očividný fakt, jako že Castrova armáda přečíslovala invazní síly v poměru více než 140 : 1.

Obdobná dynamika probíhá i na celospolečenské úrovni, kdy jsou problematické součásti reality ignorovány, respektive platí nevyřčená dohoda, že o jistých věcech se ve („slušné“) společnosti nemluví.

Vědomí je systém s omezenou kapacitou a informace, které jsou „vpuštěny“ do vědomí procházejí sítem filtrů. Posouzení relevantnosti informace je organizováno pomocí schémat, což je termín, který psychologové užívají pro balíčky, do nichž mysl třídí a ukládá informace.

Schémata a pozornost jsou vzájemně provázány. Zaměření pozornosti na jeden faktor – například na pocit hladu v době oběda – aktivuje relevantní schémata – myšlenky na polohu nejbližší restaurace nebo obsah ledničky. Schémata mohou na druhou stranu řídit pozornost. Pokud budete mít toto schéma aktivováno při chůzi po ulici, budete se soustředit na restaurace a nikoliv na další druhy obchodů. Vzájemná interakce pozornosti a schémat je tak jednou z důležitých příčin sebeklamu. Schémata určují nejen čeho si subjekt všímá, ale i čeho si nevšímá.

Známým příkladem byl test provedený Ulricem Neisserem, při němž natočil minutový klip čtveřice mladých mužů hrajících basketbal. Asi v polovině klipu projde hřištěm atraktivní mladá žena s velkým bílým deštníkem. V záběru se nachází celkem 4 sekundy. Neisser pouštěl klip návštěvníkům své laboratoře, kteří měli za úkol stisknout klávesu, kdykoliv došlo k přihrávce. Při následném dotazu na anomálie během pokusu bylo jen velmi málo účastníků schopno zmínit ženu s bílým deštníkem. Nevšimli si jí, protože schéma řídící jejich pozornost se soustředilo na míč.

Lidé jsou soustředění na právě probíhající úkol a svou pozornost během tohoto procesu jen zřídka přesouvají jinam. Obdobný mechanismus je pak aplikován i v situaci, kdy sice velmi dobře tušíte, co uvidíte pokud se určitým směrem podíváte, ale raději to neuděláte, abyste následnou situaci nemuseli řešit. Stejně to dělá iluzionista, který zaměřuje pozornost obecenstva tam, kam mu to vyhovuje, respektive od toho, co viděno být nemá.

Situace je ovšem ještě horší. Iluzionisty často není vůbec třeba, protože o iluzi se postará náš vlastní mozek. Po dlouhé sérii experimentů s pacienty jejichž mozkové hemisféry byly chirurgicky rozděleny (přetnutím neuronálních cest v corpus callosum, které spojují obě hemisféry), dospěl neurobiolog Roger Sperry k závěru, že: „Operace vedla u těchto osob k vytvoření dvou oddělených myslí, se dvěma oddělenými sférami vědomí.“ Ve většině případů vedlo přetnutí corpus callosum k oddělení pravé hemisféry od jejího jediného komunikačního prostředku s okolním světem – Brocova motorického centra řeči v levé hemisféře. V jednom výjimečném případě nicméně došlo u pacienta s rozděleným mozkem v mládí k poškození mozku, které vedlo k vytvoření sekundárního řečového centra v pravé hemisféře. Sperry a jeho spolupracovníci tak byli schopni komunikace s každou hemisférou zvlášť a během rozsáhlého testování pacientovy osobnosti odhalili, že zkoumaný mozek obývají dvě zcela oddělené a odlišné osobnosti.

Během pokusů u pacientů s rozděleným mozkem provedenými Michaelem Gazzanigou ve spolupráci s Rogerem Sperrym byl pacientově levé hemisféře promítnut skrze pravé oko obrázek kuří nohy a obrázek scény se sněhem byl prezentován jeho pravé hemisféře skrze levé oko. Pod těmito obrázky byly čtyři menší, z nichž pouze jeden mohl být snadno spojen s hlavní obrázkem. Když byl subjekt dotázán na nalezení spojení, správně zvolil lopatu (levou rukou – kontrolovanou pravou hemisférou) a slepici (pravou rukou – kontrolovanou levou hemisférou). Když byl dále dotázán na vysvětlení své volby, odpověděl: „To je jednoduché. Kuří noha patří slepici a lopata se používá při úklidu kurníku“.

Gazzaniga tak došel k závěru, že levá hemisféra zaznamenala informaci o volbě levé ruky (lopatu – vycházející z pravohemisférové nonverbální informace) a vytvořila fiktivní vysvětlení, aby zakryla svou neznalost skutečných důvodů pro tuto volbu (úklid sněhu).
Další výzkum naznačil, že levá hemisféra může ovlivnit paměť – někdy k horšímu. V jedné studii, Gazzaniga a jeho kolegové představili soubor nových obrázků levé hemisféře pacientů s rozděleným mozkem. Když tyto nové obrázky obsahovaly elementy nebo témata obrázků, které pacienti již studovali, pacienti obrázky často chybně určili jako již viděné.

Zdá se, že Brocovo motorické centrum řeči nemůže vystát vakuum, takže pokaždé když dojde k informační mezeře, vytvoří si fiktivní příběh, kterým „racionálně“ vysvětlí „nevysvětlitelnou“ (nedostupnou) činnost pravé hemisféry. Tak se před námi formuje zvláštní fungování systému mozku, který podtrhuje a podchycuje naše mystické vize a náboženské zkušenosti, stejně jako falešné vzpomínky, konspirační teorie a iracionální rozhodnutí a chování.

Bylo by možné pokračovat dalšími příklady, ale cílem tohoto článku není vyčerpávající shrnutí, jen snaha ukázat, že většinový racionální volič je mýtus. Pokud bych měl spekulovat nebo vycházet z „poučených odhadů“, musel bych konstatovat, že cca 60% populace se při svém rozhodování řídí primárně emocionálně – teritoriálním okruhem ve smyslu R. A. Wilsona, respektive T. Learyho nebo pocity ve smyslu Myers – Briggs Type Indicatoru, respektive C. G. Junga. Teritoriální tendence jsou obzvlášť dobře patrné v „diskuzi“ o problematice multikulturalismu, imigrace a uprchlíků, kde u zmíněné části populace dominuje touha po odstranění „cizorodých“ elementů z teritoria. Identifikace těchto elementů probíhá podle národnostního, rasového, jazykového nebo náboženského klíče a uplatňován je princip kolektivní viny nepřipouštějící výjimky. Nakolik je zbylých 40% populace schopno analyzovat stále složitější realitu, odfiltrovat geometrickou řadou rostoucí informační šumy a vlastní předsudky, je diskutabilní. Jakžtakž kvalifikovaného rozhodování je pravděpodobně schopno sotva 5 – 10% nejinteligentnějších a nejvzdělanějších členů populace, kteří jsou si vědomi výše uvedeného a dokáží se svými emocemi a předsudky do určité míry pracovat.

Situace se do budoucna v tomto ohledu jeví jako problematická. Vzhledem k ekonomickým ukazatelům, lze další fázi finanční a ekonomické krize očekávat do roku 2020. Někteří hovoří již o příštím roce. V době zhoršující se ekonomické situace a s tím spojené ztráty jistot a stoupajícího pocitu ohrožení se negativní emoce velmi snadno šíří a dominují rozhodovacímu procesu, jehož iracionalita roste.

Diskurz „my“ vůči „oni“, který má v časech prosperity tendenci expandovat až na úroveň nadstátních celků a mezinárodních organizací je najednou stále úžeji definován a důvěra v instituce a jejich reprezentanty klesá, aby se s postupem krize a neschopností struktur ji efektivně řešit začala hroutit.

Je zjevné, že nedůvěra k institucím a představitelům EU je na vzestupu. Pravděpodobným důvodem jsou mocenské a ekonomické tlaky centra v čele s Německem na státy periferie a neschopnost efektivně řešit uprchlickou krizi a účinně zajistit hranice proti ilegální imigraci. Zjevná je i nechuť k řadě byrokratických nařízení, která jsou vnímána jako nesmyslná a odtržená od reality, ačkoliv to tak v řadě případů nemusí být. Kvůli emocionálnímu hodnocení situace je řada pozitiv vnímána jako samozřejmost a negativa jsou vnímána disproporčně, pokud reálně vůbec negativy jsou.

Přestože aktuální situaci zatím nelze označit jako krizovou a přechodně se jeví jako stabilizovaná, je značná část populace od roku 2008 ohledně budoucích výhledů pesimistická v důsledku stagnace reálných mezd, korupce a tu více, tu méně oprávněného pocitu ztráty kontroly nad vlastním životem, který je způsobený ekonomickými tlaky na neelitní pracovníky, vyplývá z globalizace a nemá tudíž lokální řešení, jak zastánci Brexitu záhy zjistí.

Tohoto stavu začínají stále více využívat populisté nabízející snadná a rychlá „řešení“ a v budoucnu jistě i likvidaci obětních beránků. Skutečné zdroje globálních problémů – korporátní fašismus reprezentovaný propojením veřejných a soukromých zájmů v nadnárodních firmách a finančním systému, spolu s vojensko – průmyslovým komplexem, stejně jako stále rostoucí globální populace a pokračující ničení životního prostředí mají u většiny voličů vesměs statut „rodinného tajemství“ o němž se nemluví nebo přinejlepším druhořadé záležitosti, s níž stejně nelze nic dělat.

Fenomén lidského sebeklamu ústící v ignorování, popírání a bagatelizování nejzávažnějších globálních problémů, tak zásadním způsobem přispívá k formování, prohlubování a následně i závažnosti dopadů nastupujícího systému krizí.

Prameny a literatura:

Goleman. David. Vital Lies. Simple Truths: The Psychology of Self–Deception. Simon&Schuster, 1996.

Goleman. David. Insights Into Self-Deception. New York Times Magazine, 1985.

Foss. Nicole. Beyond the Trust Horizon. The Automatic Earth, 2010.

 

Reklamy

2 komentáře: „Brexit, sebeklam a zhroucení horizontu důvěry

  1. Pingback: Donald Trump – pár postřehů k volbě – Krize a kolaps

  2. Pingback: Tři fáze reakce na existenciální hrozby: Akce, klamání a zoufalství – Krize a kolaps

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s