Etika záchranného člunu a imigrační krize

V debatě o tématu válečných a ekonomických uprchlíků vládnou na obou stranách emoce. Imigrační krize nicméně je a bude jen jednou z několika, které bude Západ čelit a stejně jako v jiných případech, i zde platí, že pokud se budeme řídit emocemi místo faktů a chladné logiky, jsme odsouzeni k zániku.

Garrett Hardin shrnul fakta týkající se efektivity a udržitelnosti mezinárodní pomoci ve své více než čtyři dekády staré práci nazvané Etika záchranného člunu (s vydavatelem připojeným kontroverzním podtitulem: Aneb argumenty proti pomoci chudým).

Ekologové používají metaforu Země jako „vesmírné lodi“ ve snaze přesvědčit státy, představitele průmyslu i jednotlivé občany, aby přestali plýtvat globálními zdroji a znečišťovat životní prostředí. Svoji pozici zdůvodňují tvrzením, podle něhož nemá žádný člověk nebo instituce právo využívat větší díl zdrojů než ostatní, protože všichni sdílíme život na jedné planetě.

Jak velký však tento díl má být a má (mít) skutečně každý právo na rovnocenný podíl?

Metafora vesmírné lodě se může stát nebezpečnou v okamžiku, kdy ji používají pošetilí idealisté ve snaze ospravedlnit sebevražednou politiku sdílení zdrojů skrze nekontrolovanou imigraci a zahraniční pomoc. Ve své zapálené, ale nerealistické štědrosti si pletou etiku vesmírné lodě s etikou záchranného člunu.

Skutečná vesmírná loď by musela být pod kontrolou kapitána, protože loď může těžko přežít, pokud o jejím osudu rozhoduje výbor nebo dokonce hlasování jednotlivých členů posádky. Vesmírná loď Země kapitána postrádá. Organizace spojených národů je bezzubým lvem s minimálním vlivem vnutit jakoukoliv politiku svým hašteřícím se členům.

Pokud svět rozdělíme na bohaté a chudé státy, tak v rozvinutých zemích se nachází asi 1.25 miliardy obyvatel. Zbylých 6.15 miliardy spadá pod rozvíjející se země, přičemž asi 1 miliarda obyvatel planety žije v nejchudších zemích. Každá z rozvinutých zemí může být metaforicky vnímána jako záchranný člun plný relativně bohatých lidí, přičemž v okolním moři plavou chudí tohoto světa, kteří by rádi nastoupili do některého z člunů nebo z něj alespoň získali pomoc například v podobě záchranných vest nebo zásob vody. Co by měli pasažéři v záchranných člunech dělat?

Nejdříve si musíme uvědomit omezenou kapacitu každého záchranného člunu. Každé teritorium, každá země nebo stát má omezenou kapacitu. Ať už je to kapacita ekologická (zásoby vody, půdy, nerostů a dalších zdrojů) nebo od ní se odvíjející kapacita ekonomická a populační.

Zmítáni vlnami morálního moře

Řekněme, že v našem člunu sedí 50 lidí, přičemž člun unese při maximálním zatížení 60 pasažérů. Předpokládejme, že v okolním moři plave 100 lidí, kteří prosí o možnost nastoupit do člunu nebo alespoň o nějakou jinou pomoc. Posádka má několik možností. Může se řídit křesťanskými ideály lásky k bližnímu, marxistickým ideálem „každému podle jeho potřeb“ nebo multikulturním ideálem států bez hranic a všeobecné rovnoprávnosti a rovnosti. Jelikož potřeby všech ve vodě jsou identické a všechny je lze chápat jako rovnoprávné „bratry a sestry“, měli bychom je vzít všechny do našeho člunu, čímž se ve člunu pro 60 pasažérů ocitne 150 lidí. Člun se potopí a všichni utonou. Dokonalá rovnost, dokonalá spravedlnost, dokonalá katastrofa.

Protože má člun nevyužitou rezervní kapacitu 10 pasažérů, mohli bychom do něj přijmout desítku plovoucích. Kterých deset, ale vzít na palubu? Podle jakého klíče je vybrat? Vybereme 10 nejlepších plavců nebo 10 nejchytřejších nebo 10 plovoucích nejblíž? A co řekneme těm zbylým 90? Pokud pustíme do člunu dalších 10 pasažérů, přijde člun o rezervní kapacitu, což je důležitý konstrukčně-bezpečnostní prvek. Kdybychom jednali obdobně v případě zemědělství, měla by jakákoliv neúroda způsobená například špatným počasím nebo škůdci prakticky okamžitě katastrofální následky.

Předpokládejme, že se rozhodneme zachovat bezpečnostní faktor a nikoho dalšího do lodi nepustíme. Získáme tím šanci na přežití, ačkoliv se budeme muset mít stále na pozoru před těmi, kteří se budou snažit nalodit.

I když jen poslední uvedené řešení nabízí šanci na dlouhodobé přežití, je pro mnoho lidí morálně odpudivé. Někteří říkají, že se cítí provinilé nebo stydí za své dobré bydlo a štěstí. Odpověď je jednoduchá: „Vystupte a přenechte místo ostatním.“ Tento postup by vyřešil problém osob pronásledovaných pocitem viny a zároveň nezměnil etiku záchranného člunu. Osoba v nouzi, které by osoba pronásledovaná pocitem viny přenechala své místo ve člunu, sama nebude otázkou viny zatížena. Pokud by byla, nevyšplhala by se vůbec na palubu. Výslednicí procesu přepuštění („nespravedlivě držených“) míst osobami s pocitem viny ekvivalentnímu počtu osob plavajících v okolí člunu by byla eliminace tohoto typu mravní etiky v záchranném člunu.

To je základní metafora, v jejímž rámci je třeba hledat řešení. Nyní tento pohled rozšíříme o některé body ze skutečného prostředí. Z prostředí, kde problém přelidnění, válek a hladu je realitou.

Tvrdá etika záchranného člunu se stane ještě tvrdší, když vezmeme v úvahu rozdíly v reprodukci mezi rozvinutými a rozvíjejícími se zeměmi. Pokud jsou pasažéry člunu obyvatelé EU, zdvojí se jejich počet při současné míře ročního přírůstku populace, který činí 0.3% za 233 let. Tato situace ostře kontrastuje s okolním mořem, kde se populace Blízkého východu a Severní Afriky zdvojí při ročním přírůstku 1.8% každých 39 let a populace Subsaharské Afriky při ročním přírůstku populace 2.7% dokonce každých 26 let. Vzhledem k tomu, že planetární zdroje jsou v nejširším smyslu více a více vyčerpávány, lze očekávat, že již narůstající propast mezi bohatý a chudými státy bude dále narůstat.

Česká Republika má 10.5 milionu obyvatel, přičemž roční přírůstek populace činí 0.2%. Pokud to srovnáme s přírůstky Maroka (1.3%), Egypta (2.1%) nebo Nigérie (4.0%), zjistíme, že zatímco ČR by pro zdvojnásobení své populace potřebovala 350 let, Maroko by to zvládlo za 54 let, Egypt za 33 let a Nigérie za 17.5 roku.

Nejvyšší záporný roční „přírůstek“ populace mají pro srovnání Porto Rico (-1.7%) a válkou zmítaná Sýrie (-1.4%).

Potřeby populace jednotlivých států jsou determinovány její velikostí, která je determinována mírou reprodukce. Právo na neomezenou reprodukci je ve většině států světa považováno za nezpochybnitelné jak na úrovni jednotlivce, tak na úrovni států.

Výjimky nicméně existují. Pokus o kontrolu růstu populace v Číně v rámci politiky plánování porodnosti známé jako politika jednoho dítěte byl zahájen v roce 1978, respektive 1980. Pravidla nebyla jednotná pro všechny a obsahovala řadu výjimek, takže v roce 2007 mělo 35.9% populace povoleno mít pouze jedno dítě, 52.9% mělo povoleno mít druhé dítě, pokud to první byla dívka, 9.6% mělo povoleno mít dvě děti bez ohledu na pohlaví a pro 1.6% (hlavně Tibeťanů) neplatil žádný limit.

Reálné dopady této politiky na růst populace jsou sporné. Plodnost v Číně klesla mezi lety 1979 a 2010 z 2.8 porodů na ženu na 1.5, což odpovídá poklesu v Thajsku nebo v některých indických státech, kde nebyla žádná státní kontrola porodnosti aplikována. Mezi pravděpodobně nepředpokládané efekty politiky jednoho dítěte lze zahrnout především nepoměr mezi pohlavími, když v roce 2020 bude v Číně asi o 30 000 000 více mužů než žen v důsledku preferování potomka mužského pohlaví, dále vyšší počet narozených dvojčat, než by bylo běžné za normálních okolností a vyšší počet potratů plodů ženského pohlaví, stejně jako vyšší úmrtnost kojenců tohoto pohlaví. Dalším problémem je zvýšená závislost osob v důchodovém věku na státní podpoře, protože jeden potomek nedokáže zabezpečit své rodiče a případně i prarodiče a zároveň vlastní potomky (od roku 2015 je v Číně povoleno mít dvě děti).

Tragédie obecní pastviny

Idealistická snaha o společné vlastnictví a všeobecný altruismus naráží na „tragédii obecní pastviny“. Soukromí vlastníci jsou si dobře vědomi nutnosti se o svůj majetek řádně starat, protože pokud tak neučiní, bude to pro ně mít dříve či později negativní důsledky. Farmář tak na svou pastvinu nepustí více dobytka, než kolik je její nosná kapacita. Pokud by tuto překročil, bude následovat eroze, zaplevelení a v konečném důsledku kolaps pastviny.

Jestliže otevřeme pastvinu všem, právo na užívání už u každého nutně nemusí souznít s odpovědností za její ochranu. Každého sice můžeme požádat, aby pastvinu používal přiměřeně její nosné kapacitě a potřebám ostatních, ale celý tento koncept se hroutí ve chvíli, kdy se najde byť jen jediný sobecký zemědělec, který toto pravidlo poruší.

Důležitý úkolem vzdělání by tak měla mimo jiné být schopnost uvědomovat si různé typy „obecních pastvin“. Atmosféra je v současnosti stále více znečišťována, protože je typickou obecní pastvinou. Stejné je to se světovými oceány a populací ryb v nich a dalších příkladů by se našel bezpočet.

Nerealističnost a neudržitelnost idealistických snah o „spravedlivé“ rozdělení zdrojů a třeba také přílivu uprchlíků by měla být z výše uvedených faktů za současných podmínek zřejmá.

Národ imigrantů

Na závěr se tak dostáváme k bodu, o němž se sice mluví dnes a denně, ale racionálních argumentů se často nedostává. Kdokoliv, kdo veřejně pokládá otázku o správnosti současné imigrační politiky EU je na jedné straně obviňován z šovinismu, rasismu, islamofobie, isolacionismu či sobectví nebo na druhé straně z naivity, stupidity, oportunismus, idealismu a „sluníčkářství“.

Z hlediska sociálních systémů jsou imigrující osoby zátěží, nicméně z hlediska organizací a osob pracujících v sociálním sektoru se mohou jevit jako pozitivní prvek. Z ekonomického hlediska jsou imigranti potenciálně levnou pracovní silou tlačící na stagnaci mezd v nekvalifikovaných nebo jen v omezeně kvalifikovaných profesích.

Snaha o ospravedlnění imigrace politiky typu německé kancléřky Merkelové musí nicméně nutně narazit na biologickou realitu a limity savčího mozku, který je evolučně nastaven na ostražitost (a případně agresi) vůči elementům, které jsou v teritoriu vnímány nejen jako cizorodý, ale potenciálně i parazitující a nebezpečný prvek. Vstřícný postoj většinové společnosti tak v této otázce nelze očekávat snad s výjimkou asi 15% idealistů v populaci. Logickým výsledkem tohoto procesu je a bude posílení teritoriálního instinktu a skupinové identity, což povede k růstu vlivu nacionalistů a oslabení multikulturalistických tendencí, zvláště pokud se bude soužití s imigranty i nadále jevit jako problematické.

Z globální perspektivy si je třeba uvědomit, že nelze spravedlivě rozdělit zdroje a bohatství mezi populace, které mají odlišnou míru reprodukce.

Dokonalá spravedlnost vs. realita

Koncept dokonalé spravedlnosti by v praxi znamenal snahu o napravení minulých nespravedlností ad absurdum. Zákon proto brání vlastnická práva, ale jen do určitého časového bodu v minulosti.

Jedno je zřejmé – všichni jsme potomci zlodějů a globální zdroje nejsou spravedlivě rozděleny. Cestu do budoucnosti však zahajujeme z dnešního bodu. Minulost nemůžeme změnit. Nemůžeme dokonce ani spravedlivě rozdělit bohatství mezi jednotlivé národy, dokud se tyto reprodukují s různou mírou intenzity. Pokusit se o to by znamenalo, že potomci dnešních lidí nezdědí nic než ruiny.

Rozdávat vlastní majetek je něco zcela jiného, než pohřbívat perspektivy budoucích generací snahou zavádět ve jménu spravedlnosti a rovnosti systém obecní pastviny ve formě neomezené imigrace.

Bez skutečné světové vlády, která by efektivně kontrolovala míru reprodukce i využívání zdrojů, je etika sdílení zdrojů vesmírné lodě Země nemožná. V dohledné době tak přežití naše i budoucích generací závisí na nesmlouvavé etice záchranného člunu.

Prameny a literatura:

Hardin. Garrett. Lifeboat Ethics: The Case Against Helping the Poor. Psychology Today, 1974.

Hardin. Garrett. The Tragedy of the Commons. The Social Contract, 2001.

Population Growth – The World Bank

One – child policy – Wikipedia

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s