Přelidnění a nosná kapacita prostředí – limity řešení

Nicole Foss z www.theautomaticearth.com ve svém příspěvku „Hranice a budoucnost prostoru řešení“ prezentuje řadu argumentů, které vyznívají velmi kriticky pro řešení globálních problémů „shora“.

Kritické závěry Nicole Foss mimo jiné zahrnují:

„Navrhovaná řešení současné složité situace zahrnující fungování velkých a složitých organizací operujících shora dolů, nejsou součástí prostoru řešení.“

„Vzhledem k v budoucnosti panujícímu klimatu strachu, obav a nejistoty ohledně dalšího vývoje, lze očekávat ještě výraznější zaměření populace na řešení bezprostředních, či krátkodobých problémů, než v současnosti. Pokud navrhovaná řešení závisí na schopnosti společnosti racionálně a efektivně plánovat a realizovat dlouhodobá řešení, nejsou tato řešení součástí prostoru řešení.“

„Vzhledem k již v současnosti nastoleném trendu budování sociálních přehrad na základě postavení, majetku, vzdělání, jazykové, etnické nebo rasové příslušnosti, lze očekávat postupující fragmentaci sociálních vazeb v budoucnosti. Navrhovaná řešení závisející na spolupráci různých sociálních skupin ve velkém rozsahu nejsou součástí prostoru řešení.“

„S předpokládaným poklesem dostupnosti zásobování energií a z toho plynoucího nárůstu soupeření o stále nedostatkovější zdroje, lze energeticky náročná řešení pokládat za ležící mimo prostor řešení.“

„V důsledku klesajícího EROEI (energy return on energy invested) u zbylých zdrojů, lze předpokládat neudržitelnost současné úrovně socioekonomické složitosti společenského systému. Navrhovaná řešení závislá na současné úrovni socioekonomické komplexity neleží v prostoru řešení.“

„Neexistuje moc globálního charakteru, která by byla schopná prosadit smysluplnou změnu „shora“ a od lidstva jako celku nelze očekávat kolektivní omezení vzorců spotřeby, ačkoliv jednotlivci toho schopni jsou.“

Nicole Foss popisuje (z jejího pohledu) nevyhnutelné procesy deglobalizace, decentralizace a sociální, ekonomické a technologické simplifikace. Tvrdí, že lokální řešení vedená „zdola“ na dobrovolné bázi, jsou jedinou efektivní variantou, protože jen tato se nachází v jí definovaném „prostoru řešení“. Koncept „prostoru řešení“ je bezcenný bez svého protějšku, jímž je „prostor problému“. „Prostor problému“ přitom logicky předchází „prostoru řešení“. Neúplný „prostor problému“, který nebere v úvahu „prostor problému vyššího řádu“, jehož je součástí, nevyhnutelně vede k omezené a krátkozraké koncepci „prostoru řešení“. „Prostor problému globálního charakteru“ vymezuje existenciální hrozbu lidským organizacím všech úrovní. Přelidnění, překročení nosné kapacity prostředí a destrukce přírodního kapitálu mají dopady na schopnost organizací všech úrovní efektivně řešit problémy. Planetární rozměr problému, jemuž lidstvo čelí, je definován sobeckým soupeřením o omezené zdroje ve hře s nulovým součtem. Paradoxem této situace je fakt, že současně minimalizuje „prostor řešení“ (deglobalizační tendence, růst nacionalismu, Dunbarovo číslo atd.) a maximalizuje „prostor problému“ (planeta Země). Nicméně, prostorově omezená řešení jsou zcela neefektivní při řešení problémů globálního charakteru, přičemž právě na vyřešení problémů globálního charakteru závisí efektivnost řešení problémů menšího rozsahu (včetně národních a státních).

Dokud bude soupeření skupin všech typů a úrovní o omezené zdroje normou, budou sobecké akce těchto roztříštěných lidských skupin na všech úrovních zastiňovat a podrývat případy z globálního hlediska pozitivního a žádoucího jednání skupin jiných. Bez globálních pobídek a v případě potřeby i nátlaku se sub-globální entity budou chovat způsobem, který vyústí v kolaps přírodního kapitálu na planetární úrovni. Nosná kapacita prostředí byla překročena před více než dvěma dekádami. Překročení nosné kapacity znamená, že vedle spotřebovávání udržitelné biokapacity lidstvo stále více a nevratně spotřebovává a ničí také přírodní kapitál planety. Každá zničená jednotka přírodního kapitálu snižuje celkovou nosnou kapacitu prostředí, což znamená méně udržitelné biokapacity. Méně udržitelné biokapacity znamená, že exponenciálně rostoucí populace musí každým rokem zlikvidovat více přírodního kapitálu. Tato pozitivní zpětná vazba hrozí vyústit v destrukci biosféry, civilizační kolaps a vyhynutí homo sapiens. Biosféra, nosná kapacita prostředí, udržitelná biokapacita a přelidnění jsou ze své definice otázky planetárního charakteru. Planetární problémy jsou tak logicky primární problémy, jimž lidstvo čelí a pokud nebudou efektivně řešeny, povedou k situaci, v níž sekundární problémy a s nimi spojená řešení menšího rozsahu přestanou mít jakýkoliv význam. Sekundární řešení nesmí a nemohou ignorovat větší systém, který umožňuje samotnou jejich existenci.

Dobrovolná omezení spotřeby biokapacity (destrukce poptávky) a reprodukce (depopulace) jsou chvályhodné a záslužné, nicméně z hlediska teorie her v konečném důsledku bez efektu. Jakékoliv dobrovolné zřeknutí se zdrojů jednou skupinou, bude kompenzováno zvýšenou spotřebou skupiny jiné. Tato skupina bude navíc kvůli většímu objemu zdrojů evolučně pozitivně selektována. Dekády trvající selhání vyjednávání o klimatu dokonale dokumentuje neschopnost sub-globálních entit se vzájemně dohodnout a dohodnuté prosadit. To neumenšuje pozitivní dopady některých menších iniciativ, ale tyto jsou ve finále zastíněny dopady soupeření jednotlivých sub-globálních entit.

Ačkoliv Nicole Foss vynikajícím způsobem rozpracovala složitosti prostoru problému, ve své koncepci ignoruje primární problém, kterým je velikost a pokračující růst lidské populace. Je zbytečné jí podezírat z toho, že si tohoto zásadního faktoru není vědoma. Zapracování této proměnné by ji však logicky dovedlo k závěrům, které se neslučují s myšlením a posláním The Automatic Earth. „Život podporující lži“ jsou silnější, než život ničící pravdy (F. Nietzsche). Sentimentalita, altruismus a budování komunity, jsou neskonale preferovatelnější, než problematika globální vlády a kontroly populace. Ignorováním populační problematiky se ale Nicole Foss dopouští zásadní chyby v definici prostoru řešení. V tom ovšem není sama. Lidský druh je k ignorování faktů tohoto charakteru pravděpodobně geneticky predisponován. I z hlediska evoluce zdá se nakonec platí Nietzscheho, že: „Úspěch je největším lhářem.“

Přelidnění je primárním problémem, od kterého se odvíjejí všechny ostatní (ať už je to masivní odlesňování, lov a rybolov, spotřeba zdrojů a produkce zplodin a odpadu ústící v klimatickou změnu a rozsáhlé ztráty biodiverzity a nakonec kolaps řady život podporujících systémů v planetárním měřítku). Lidská populace čítá 7.5 miliardy jedinců. Více než 3 miliardy lidí žijí na hranici existenčního minima. Více než 1 miliarda trpí hlady. Roční přírůstek činí kolem 80 milionů lidí. Přitom je třeba si uvědomit, že udržitelnost na místní úrovni (domácnost, permakulturní komunita apod.) se může zhroutit v důsledku jediné osoby navíc.

Z hlediska optimálního fungování systému je klíčové, aby prostor problému maximálně korespondoval s prostorem řešení. Lokální problémy by proto měly být řešeny na lokální úrovni, problémy jednotlivých státních celků na státní úrovni apod. V opačném případě dochází k hrubým neefektivitám ve fungování systému (plýtvání energií a zdroji, odpor populace atd.).

Přelidnění a překročení nosné kapacity prostředí jsou problémy planetárního charakteru a lze je tedy účinně řešit pouze na planetární úrovni. Globální vláda je jediným (humánním) způsobem, jak kontrolovat velikost populace a umožnit menším vládním entitám efektivní řešení problémů na jejich úrovni.

Snižování populace a vzestup globální vlády by měly být dva paralelně probíhající děje. Jakýkoliv jiný postup by velmi pravděpodobně vedl nejen k bezprecedentnímu utrpení, ale zároveň by i podle teorie her vedl k likvidaci pokusů o řešení výše uvedených problémů „zdola“. Jen migrující masy uprchlíků by bezpečně zahltily a eliminovaly lokální prostory řešení.

Z tohoto pohledu je snaha většiny, pokud ne všech dnešních států o budoucí uzavření a kontrolu hranic pouhou chimérou a uprchlická „krize“ dnešní Evropy v podstatě neškodnou epizodou.

Přibližně v horizontu příštích dvou dekád bude lidstvo čelit souběhu řady krizí, zahrnující nejen konec téměř století trvajícího dluhového cyklu prostřednictvím zhroucení poptávky a deflační spirály, ale i zhroucení horizontů důvěry, EROEI primárních zdrojů energie a komplexity systému obecně (ať už technologické nebo socioekonomické). To povede ke značnému omezení akceschopnosti velkých organizací fungujících na principu „shora dolů“.

Lze očekávat, že za této situace bude lidstvo schopno ustavit globální vládu? Mnozí to budou považovat za nemožné, další za nepravděpodobné. Z hlediska pokračování současného systému je to však nevyhnutelné!

Povahou technologického systému je směřování k větší a větší kontrole a unifikaci na všech úrovních. Nastupující přechodné období bude extrémně komplikované a fakt, že jsme významně překročili nosnou kapacitu prostředí pravděpodobně povede k nejen bezprecedentnímu poklesu populace v historii homo sapiens, ale i kvality biosféry vůbec. Sociální smlouva, kolektivní sliby a očekávání, fiat měna, pokračující ekonomický růst, demokracie a fungující vláda a další „příběhy“, včetně toho o „maximálním dobru pro maximální počet lidí“ se ukáží být právě a jen pouhými vyprávěními. Vyprávěními bez opory v realitě!

Krize je vždy zároveň příležitostí pro změnu. A zhroucení nefunkčních institucí a společenských narativů poskytne úrodnou půdu pro vznik institucí nových. „Starý svět musí zemřít, aby se nový mohl zrodit.“

Každý problém má v sobě zakomponovanou i složku řešení. Dekády trvající koluze mezi vládami a soukromým kapitálem a průmyslem způsobila biosféře rozsáhlé škody. Současný systém lze slovy Nicole Foss označit za „Vražednou globální pyramidovou hru“. Elita soukromých korporací použila dluh jako nástroj zisku a kontroly jednotlivých vlád. Vlády jsou vzhledem ke svému monopolu na výběr daní a násilí nejspolehlivějšími a tedy nejlepšími dlužníky. Úroveň dluhu většiny národních států dosahuje maximálních úrovní a s ní také úroveň podřízení se nadnárodním institucím poskytujícím tyto úvěry.

Centralizace energie, zdrojů (reprezentovaných finančními toky) a moci podřizující si národní útvary v rukou globální entity je přesně tím, co je třeba k eliminaci sobeckého soupeření o zdroje mezi sub-globálními hráči. Tato globální entita pak bude logicky disponovat potřebnými zdroji, energií, mocí a jednotnou vládní strukturou, aby efektivně kontrolovala nejen jednotlivé národní státy, ale aplikovala i dle situace vhodnou populační agendu.

Prameny a literatura:

Kayel. Michal. The Supraordinate Problem Space Status of Overpopulation and Carrying Capacity Overshoot (A Refutation of Nicole Foss). http://depopulationtreatise.blogspot.ca/, 2015.

Hardin. Garrett. From Shortage to Longage: Forty Years in the Population Vineyards. Population and the Environment: A Journal of Interdisciplinary Studies Volume 12, Number 3, 1991.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s