Brexit, sebeklam a zhroucení horizontu důvěry

What the thinker thinks, the prover proves.

R.A. Wilson: Prometheus Rising

Z průběhu hlasování o vystoupení Velké Británie z Evropské Unie je víceméně zřejmé, že nejen občané hlasující pro Brexit, ale dokonce ani jejich političtí reprezentanti neměli jasnou představu o důsledcích, které tento krok může přinést a to na všech úrovních – od lokální, přes státní, až po globální.

Z průzkumů vyplývá, že běžní občané očekávají od Brexitu především omezení imigrace, zlepšení vlastního sociálně-ekonomického postavení a větší kontrolu v rozhodování o dalším směřování země. Zároveň šlo o vyhranění se proti byrokracii a centralizaci reprezentované Bruselem, potažmo Londýnem.

V okamžiku, kdy položíte otázku, jaké konkrétní kroky by měly být podniknuty a jak Brexit přispěje k jejich řešení, se smysluplné odpovědi již většinou nedočkáte. Je tak evidentní, že většina voličů nehlasovala na základě racionální analýzy situace, ale na základě svých pocitů, frustrací a vzhledem k politickým, ekonomickým a v konečném důsledku i společenským dopadům i sebeklamu.

Lidský sebeklam je fenoménem, kterému psychologové začínají více rozumět až v několika posledních dekádách. Z dosavadních výzkumů je zřejmé, že mu podléhají nejen jednotlivci, ale i větší společenské jednotky od rodiny, přes skupinu, až po celou společnost. Dosavadní závěry ukazují, že lidská dispozice k sebeklamu je takového rozsahu, že potřeba sil, které by tyto tendence na individuální i společenské úrovni vyvažovaly, se jeví vzhledem ke složitosti současné civilizace kritičtější než kdy dříve.