Destruktivní chování (behavioral sink) v moderních společnostech – několik příkladů

Destruktivní chování (behavioral sink) lze definovat jako zhroucení sociálního chování v důsledku příliš vysokého počtu jedinců v daném prostředí a s tím spojeným omezením přístupu řady příslušníků druhu ke smysluplným sociálním funkcím.

Je pochopitelně obtížné porovnávat uzavřené a kontrolované podmínky a z nich plynoucí výsledky Calhounových experimentů s některými probíhajícími trendy v lidské populaci. Některé paralely se přesto nabízejí.

Nadměrná hustota populace

Lokace: Velkoměsta

Jedním z prvních indikátorů budoucích problémů v Calhounových experimentech byla nadměrná hustota populace a s ní spojená vysoká míra sociálních interakcí v některých částech habitatu na úkor jiných.
Velkoměsta koncentrují populaci na omezeném prostoru a jejich obyvatelstvo vykazuje oproti vesnickým oblastem nižší schopnost zvládat stres, stejně jako vyšší náchylnost k některým psychickým poruchám, jmenovitě k úzkostné poruše, poruchám nálady a schizofrenii. Zmiňováno je i vyšší riziko infarktu a mrtvice. Za hlavní faktory přispívající k tomuto stavu jsou označovány znečištění, vyšší výskyt choroboplodných zárodků, hluk a přelidnění.
Regoeczi ve své studii došel k závěru, že hustota populace sama o sobě nemusí být pro lidi klíčovým faktorem. Za důležitější považuje počet obyvatel jednotlivých domácností ve vztahu k počtu obývaných pokojů. Nárůst agresivity na straně jedné a tendencí ke stáhnutí se a izolaci na straně druhé je spojován s úrovní vyšší než 1.19 obyvatele na
 pokoj.
Se zhoršujícími se podmínkami ve městech v důsledku pokračující koncentrace populace lze v budoucnu očekávat zvláště v kombinaci s postupujícím kolapsem komplexních systémů současné civilizace a z toho plynoucí marginalizace výhod jako je lepší vzdělání a lékařská péče ve městech nárůst známek destruktivního chování v podobě vyšší agresivity a kriminality, sociální nestability nebo klesající porodnosti.

Pokračovat ve čtení „Destruktivní chování (behavioral sink) v moderních společnostech – několik příkladů“

Reklamy

Kolaps zvířecích a lidských populací – několik příkladů

Následující příklady naznačují, že populace žijící v uzavřeném prostředí, v němž se vyskytuje dočasný dostatek zdrojů, je potlačena nebo odstraněna predace a přechodně stabilní jsou i klimatické podmínky, zažívají explozivní růst exponenciálního charakteru, který je následován obdobně dramatickým populačním kolapsem.

Ostrov svatého Matouše

Ostrov svatého Matouše se nachází v Beringově moři nedaleko Aljašky a má rozlohu 375 km2.
Na ostrov bylo v roce 1944 přivezeno Pobřežní stráží USA 29 sobů. Jejich populace zde měla sloužit jako nouzová zásoba potravy. Sobi se tak ocitli v prostředí bez dravců, s výjimkou omezeného odstřelu lidmi, a otevřených pastvin limitovaných jen rozlohou ostrova. Migrační chování sobů, které normálně umožňuje obnovu pastvin, zde mělo v rostoucí populací menší a menší a posléze nakonec nulovou účinnost. Prudký růst populace nebyl redukován ani zvýšenou mortalitou během zimy, kvůli zpočátku hojným zásobám lišejníku. S ohledem na limity udržitelnosti spotřeby potravy tak bylo dosaženo v tomto ohledu nadměrné úrovně populace v řádu pouhých let.

reindeer-photo-5

Graf sobí populace na ostrově sv. Matouše v letech 1944 – 1964 a poloha ostrova sv. Matouše v Beringově moři

Exponenciální růst populace dosáhl 6000 jedinců v létě 1963, aby se následně zhroutil na pouhých 42 členů další reprodukce neschopné populace během zimy 1963 – 1964. Vymření sobů na ostrově tak bylo zapříčiněno následující kombinací faktorů: 1. Nadměrné spásání lišejníků, jako hlavního zdroje zimní pastvy; 2. Přemnožená populace během zimy soupeřící o velmi omezený přístup k pastvě; 3. Relativně oslabený organismus sobů před zimou, jako důsledek soupeření o potravu v létě 1963; 4. Extrémní zima 1964, zejména hluboký sníh omezující přístup i k tak nedostatkové potravě.
Vzorec kolapsu sobí populace na ostrově svatého Matouše byl pozorován i v dalších obdobných situacích a je pravděpodobně výsledkem omezeného rozvoje ekosystému a s tím spojených nedostatků v regulaci nově vysazené populace. Zásoby potravy v interakci s klimatickými faktory tak byly hlavní příčinou zhroucení populace na ostrově.

Pokračovat ve čtení „Kolaps zvířecích a lidských populací – několik příkladů“

Smrt na druhou: Vzestup a pád myší utopie

Během série experimentů v průběhu 50. a 60. let 20. století použil John B. Calhoun bílé myši domácí ke studiu problematiky populačního růstu a jeho dopadů na chování jednotlivců.

Život a evoluci ohrožují dva typy smrti, smrt spirituální a smrt fyzická. Ta druhá se postupně stala dominantním zájmem moderního lékařství, které se jí snaží oddálit za každou cenu a to často bez ohledu na již přítomnou smrt spirituální. Tu budu pro potřeby tohoto článku chápat jako degeneraci sociálních schopností jedince takové úrovně, že již není schopen plnit základní sociální funkce (zejména funkci reprodukční a to ať ve smyslu fyzickém = genetickém nebo sociálně – kulturním = memetickém).

Fyzická smrt

V utopickém prostředí byla drasticky omezena, respektive eliminována přítomnost čtyř základních faktorů způsobujících fyzickou smrt v běžných přírodních podmínkách.

1. Emigrace

Organismy, které jsou nuceny se přesunout z místa svého rodiště nebo preferovaného habitatu na periferii, respektive do méně vyhovujícího prostředí, jsou ve zvýšené míře vystaveny působení níže zmíněných faktorů vedoucích k vyšší mortalitě.

2a. Klimatické změny

Každý druh je adaptován na určitý rozsah podmínek vnějšího prostředí, které ovlivňují jeho fyziologii. Jakékoliv větrné, srážkové, teplotní a další vlivy přesahující obvyklou míru tolerance vedou buď k okamžité smrti, nebo k riziku jejího nárůstu v důsledku oslabení organismu.

2b. Nedostatek zdrojů

Primární roli hraje v tomto kontextu především nedostatek vody a potravy. Nedostatek dalších zdrojů, včetně možností úkrytu, přispívá k vyššímu riziku úmrtí, případně k selhání reprodukčního chování.

3. Choroby

Ačkoliv většina zvířat dokáže do určité míry snášet přítomnost parazitů, bakterií a virů, většina druhů stále podléhá epidemiím, k čemuž významně přispívá mimo jiné vysoká hustota populace.

4. Predace

Prakticky každý druh v průběhu evoluce zápasil nebo zápasí s dravci, kteří jsou schopni zabít některé jeho příslušníky.
I přes ztráty způsobené těmito pěti faktory, dokáže většina druhů dlouhodobě přežít a to i z hlediska geologického času. Každý takový druh tak má reprodukční schopnost kompenzovat ztráty způsobené jinými faktory, než je sešlost věkem, která je v přírodě výjimkou, nikoliv pravidlem.

Pokračovat ve čtení „Smrt na druhou: Vzestup a pád myší utopie“